Vrátíme Krupce dobrou pověst
Vrátíme Krupce dobrou pověst
Tak máme Vánoce za sebou. Svátky plné klidu, míru, vzájemného pochopení, obdarovávání a radostného setkávání.
V tomto duchu se už poněkolikáté den před Štědrým dnem konalo předvánoční setkání obyvatel Dolního Maršova. Těch z historické návsi i okolo ní rostoucích nových domů. Ta mezilidská pohoda a veselí tam opravdu vždy jsou a tak i já jsem už ve vánočně tajemné podvečerní tmě spěchal na náves. No spěchal bych, nemít v jedné ruce tác s pochutinami a v druhé pětiletou vnučku.
Když jsme zahnuli na náves, míjelo nás auto, které se chvilku předtím rozjelo od o něco výš už slavícího uskupení. Řidič přibrzdil a stáhl okýnko. A z něj se „přesně ve vánočním duchu“ - vyvalil proud sprostých nadávek. A pak ostré přidání plynu a auto zmizelo za rohem. Nešlo nepoznat radniční Toyotu a z ní nenávistné štěkání našeho ctihodného starosty Matouše. Ten se okamžik před tím předváděl coby milý a obětavý otec města, který dokonce opustil svou rodinu, aby přijel pozdravit své spoluobčany.
Že mám sebou malé dítě, mu očividně nevadilo. Spíš naopak a ke všemu ta tma a nikdo okolo, kdo by se stal svědkem jeho ubohosti. Prostě tyto ideální okolnosti mu nedaly, aby se, zmožen adventním předstíráním dobra a lásky, nepřevedl ve své skutečné podobě. „Kdo to byl, dědo?“ zeptala se poněkud konsternovaná vnučka, která už za každým rohem netrpělivě vyhlížela toho laskavého Ježíška. Neboj, tohle on nebyl, uklidnil jsem ji a přes Matoušovu námahu jsme se dál v radostné a vánoční náladě zapojili do sousedského veselení.
Vnučce stačilo pár koled a prskavka v ruce, aby Matoušovo štěkání z hlavy vytěsnila. A já, po zakroucení hlavou a politování toho mocí zpitého radničního boha, taky. Jen pár sousedů, kteří zaregistrovali přibrzdění auta, se mě poťouchle zeptalo, zda se mi též jako jim dostalo přání krásných Vánoc a rodinného štěstí. „No na rozdíl od nás, byl aspoň před tebou upřímný,"odplivli si. A pak se spolu se mnou tomu mému zážitku zasmáli.
To s očividnou spokojeností, že tenhle za koledníka převlečený a Krupku vysávající upír přestal otravovat a zmizel do své drákulovské vily v Teplicích. A v tu ránu bylo nejen na dolnomaršovské návsi, ale i v celé Krupce tak nějak víc pohody a veselí. Však kdo by si jedním politováníhodným nešťastníkem, topícím se ve své nenávistné chamtivosti, nechal kazit ty tak očekávané Vánoce a nový rok?
S přáním téhož
Pavel Maleček