Vrátíme Krupce dobrou pověst
Vrátíme Krupce dobrou pověst
20. ledna 2014 podepsal ministr kultury ČR a jeho saský resortní kolega žádost o zařazení hornické krušnohorské krajiny do seznamu UNESCO – organizace na ochranu celosvětového kulturního dědictví. Součástí této žádosti jsou i hornické památky v Krupce, zejména štola Starý Martin, dále stavby a díla v okolí Komáří vížky a městské historické centrum hornické Krupky.
Vrcholí tak mnohaletá práce, kterou v Krupce zahájil v r. 1996 tehdejším starosta P. Maleček. Již tehdy ve spolupráci s radnicemi německých příhraničních měst Geising a Altenberg. Projekt tehdy nazvaný Naučná hornická příhraniční stezka zajistil s pomocí financování programu EU Phare opravu řady městských hornických památek.
Začátky byly doslova kruté. Starosta Maleček byl v té nejdůležitější fázi – zpracování a schvalování projektu na radnici sám. Jeho práci provázel nejen nezájem, ale i podezřívání a posměch těch, kteří se dnes hornickou stezkou chlubí a tvrdí, že to je jejich práce. Těmi samými byl P. Maleček po r. 1998 doslova vyhnán z vlastní realizace hornické stezky.
Není se co divit. Výběrové řízení na dodavatele skončilo machinacemi s nabídkou pozdějšího vítěze, o jehož vybrání se vědělo dlouho dopředu a cena zakázky stanovená experty Báňských projektů stoupla z projektovaných 20 na 30 milionů Kč. Zaměstnanci firem pracujících na hornické stezce měli pod hrozbou vyhození z práce zakázáno s P. Malečkem hovořit o tom, jak stavby probíhají. Přesto nebylo těžké dozvědět se o nadhodnocování rozsahu prací či fakturaci toho, co se vůbec nedělalo.
Nebýt prvotní odvahy a práce P. Malečka nebylo by dnešní žádosti o zařazení krupských hornických památek do seznamu UNESCO. Dnes by totiž hornické památky vypadaly jako např. trosky hradu Kyšperku nebo Tvrziště nad dnes zdevastovaným koupalištěm, které je také v péči Matoušovy radnice. Jak by asi vypadaly kostely v Husitské ulici a na Libušíně nebýt iniciativy členů Občanského sdružení Královské horní město Krupka, o jehož založení a nastartování se opět zasloužil P. Maleček.
Nyní vrcholí práce řady dnes již zapomenutých či lidmi z radnice řízeně pomlouvaných lidí podáním žádosti o zařazení krupských hornických památek do seznamu UNESCO. V Krupce to mají v rukou lidé ovládající radnici, kteří k těmto památkám žádný vztah nemají a jen se opět vezou na schopnostech a práci druhých. O památky se zajímají, jen když jim to něco sype. Hroutící se hradby krupského hradu i kýčovitá a kulturně mrtvá podoba hradního kulturního centra jsou toho výmluvným příkladem. Obavy o to, jak radnice zvládne obrovský objem práce spojený s přijetím památek do UNESCO, projevila i krajská média, např. MFDNES. Dobře totiž znají „kvality“ současného vedení krupské radnice.
Při zvažování o zařazení mezi památky UNESCO rozhoduje nejen stavební stav historických objektů, ale i stav živé kultury navazující na historické tradice. Jak to má vypadat, předvádějí německé hornické spolky i české spolky v západní části Krušných hor svými uniformami i kulturními aktivitami v podobě průvodů, slavností, hornických kapel a tradičních výrobků a zvyků, pomocí nichž udržují hornické tradice naživu. Vše doplňují veřejně přístupnými informacemi o místní hornické historii.
Nic z toho v Krupce neuvidíte! Bohužel i občanské sdružení Královské horní město Krupka, za nímž je spousta přínosné práce, vyvíjí jen ty aktivity, které nepoukazují na kulturní barbarství dnešní krupské radnice. Radnice nejeví zájem ani o vylepšování tváře městské památkové zóny, reprezentované hlavně Husitskou ulicí.
Neexistuje podpora vlastníků domů v památkové zóně, motivující je k obnově domů v rámci historických tradic. Jediným v poslední době viditelným „počinem ke zkrášlení“ Husitské ulice je souhlas radnice se stavbou odpudivé dřevěné boudy, která slouží jako garáž pro vozy panovačného tajemníka úřadu města F. Růžičky.
A tak nezbývá než poprosit ty občany, kteří mají Krupku ne za nehty, ale v srdci, aby si ohlídali, co dělá radnice pro to, aby si Krupka připomínala svou kulturu a historické tradice. Aby našli odvahu a sílu tu dnešní neschopnou a línou radnici doslova dokopat k tomu, aby v této oblasti začala neprodleně konat. Jen tak zabrání tomu, aby Matoušova radnice tu ojedinělou šanci na zápis Krupky mezi památky světového dědictví UNESCO nezhatila. Nezhatila svým kulturním barbarstvím a v zájmu své „tradice“ bezohledného dojení Krupky do vlastních kapes.
(red.)